Mých prvních 5 měsíců s AI

Když se ohlédnu za posledními pěti měsíci s AI, mám pocit, že jsem prošel malou osobní revolucí. Ne takovou tou nablýskanou, kde všechno od prvního dne funguje, člověk se cítí jako génius a nástroje mu poslušně plní každé přání. Spíš revolucí neklidnou, občas protivnou, občas nádhernou. Revolucí, ve které se střídalo nadšení, podezřívavost, frustrace, zvědavost i opravdová radost z tvorby.

Píšu to hlavně proto, že jestli stojíte někde na začátku, možná v tom poznáte sami sebe. A možná vás to povzbudí k tomu, abyste do toho nešli sami. Proto mě láká i představa kohorty kolem tématu AI šílenství a jak na to: sdílet, zkoušet, ptát se, inspirovat se a zrychlovat spolu s ostatními.

1) Dehonestace a obrana

Moje první reakce na AI nebyla nadšená. Naopak. Spíš jsem měl potřebu se vůči tomu vymezit. Připadalo mi to přehnané, nafouknuté a místy až nebezpečné. V hlavě mi naskakovaly hlavně otázky bezpečnosti: "Co se děje s daty, kam informace odcházejí, kdo k nim má přístup a co všechno se může pokazit, když se podobné systémy začnou napojovat na reálné aplikace, interní systémy nebo dokonce bankovní služby."

Z dnešního pohledu vidím, že část té obrany byla racionální. Opatrnost je na místě. Ale část byla také čistě emoční. Když se objeví technologie, která vypadá, že zasahuje do způsobu, jak přemýšlíme, tvoříme a pracujeme, je snadné ji nejdřív shodit. Říct si, že je to jen hračka. Že to stejně neumí nic pořádného. Že to bude dělat chyby. Že tomu nerozumí svět tak jako člověk.

A ono na tom něco je. Jenže já jsem si postupně musel přiznat, že za tím odmítáním nebyla jen péče o bezpečnost. Byla tam i obava, že mi něco ujíždí. Že se mění pravidla hry a já nevím, jestli na ně budu stačit. A přesně to byl moment, kdy jsem se rozhodl přestat AI hodnotit z dálky a začít ji zkoušet.

2) Přijetí a první kroky

Začal jsem velmi jednoduše. Žádné velké strategie, žádné sofistikované postupy, žádný plán na transformaci celého života. Prostě jsem AI začal používat tam, kde se mi sama nabízela: při hledání, u drobných otázek, u rychlého ověření nápadů, u formulací, které jsem potřeboval posunout dál.

První důležitý zlom přišel ve chvíli, kdy jsem pochopil, že AI pro mě nemusí být žádná magická autorita. Nemusím jí slepě věřit. Nemusím od ní chtít hotovou pravdu. Můžu ji brát jako partnera na přemýšlení, jako oponenta, jako urychlovač prvních verzí. To mi hodně pomohlo. Přestal jsem čekat dokonalost a začal jsem hledat užitek.

Pak jsem začal připravovat nové projekty. A tam se můj pesimismus překlopil v nadšení. Najednou jsem měl po ruce nástroj, který mi pomáhal rychleji strukturovat myšlenky, doptávat se na souvislosti, hledat varianty a dostávat se k expertíze, kterou jsem sám neměl. Neznamená to, že bych vypnul vlastní hlavu. Naopak. Čím víc jsem AI používal, tím víc jsem viděl, že dobrý výsledek stojí na dobrém zadání, jasném kontextu a schopnosti rozlišit, co je použitelné a co ne.

Postupně jsem začal mít pocit, že se přede mnou otevírá nový způsob práce. Ne bez práce, ale s jiným rytmem. Místo dlouhého čekání na první nápad jsem mohl rychle vytvořit hrubou verzi. Místo zaseknutí u prázdné stránky jsem měl materiál, se kterým se dalo hádat, škrtat, přepisovat a stavět dál.

3) Několik systémů

Poměrně brzy jsem zjistil, že nestačí říct: používám AI. Důležité je, jaký nástroj používám, k čemu ho používám a jak mi sedí způsobem uvažování. Zkoušel jsem a stále zkouším několik systémů. Některé mi sedly víc, jiné méně. Některé byly skvělé na rychlé texty, jiné na strukturu, jiné na technické věci, jiné na vizuální nápady.

To pro mě bylo velké poznání: AI není jedna zkušenost. Je to spíš sada různých prostředí, z nichž každé má jiný charakter. A stejně jako vám nemusí sedět každý kolega, konzultant nebo editor, nemusí vám sedět každý AI nástroj. Někde se cítím plynule, jinde mám pocit, že pořád narážím do zdi. Někde se mi daří vést dialog, jinde jen opakuji zadání a doufám, že se konečně pochopíme.

Dneska si díky AI připravuji vlastní grafiku a animace. Naprogramoval jsem svoji první aplikaci a funguje. Píšu svůj první román. Kdyby mi to někdo řekl před pár měsíci, asi bych se usmál a řekl, že to zní hezky, ale není to můj svět. Jenže ono se ukázalo, že ten svět se dá otevřít postupně. Ne tím, že se ze mě přes noc stane grafik, animátor, programátor nebo spisovatel. Spíš tím, že si dovolím zkusit první verzi a nechám se vést procesem.

Paráda na tom je, že se najednou zmenšuje vzdálenost mezi nápadem a prvním výsledkem. A to je návykové. Když člověk vidí, že něco, co měl dlouho jen v hlavě, může poměrně rychle získat tvar, začne přemýšlet odvážněji. A zároveň praktičtěji: co z toho opravdu chci dokončit, co je jen hra, co má smysl posunout dál?

4) Co jsem prožíval

Nechci ale malovat jen růžový obrázek. Vedle nadšení přišla i frustrace. A ne malá. Nejvíc se objevovala ve chvílích, kdy jsem měl jasnou představu, co chci, ale nástroj mi to opakovaně nedoručoval. Člověk najednou cítí, jak se ztrácí rychlost tvorby. Místo proudění přichází zaseknutí. Místo radosti z experimentu přichází podráždění.

Musel jsem se naučit, že AI není jen o zadávání pokynů. Je to také o řízení vlastní energie. Když se nedaří, mám tendenci přitlačit: ještě jeden prompt, ještě jedna úprava, ještě jedna varianta. Jenže někdy to vede jen k únavě a horším rozhodnutím. Postupně jsem si proto začal vědomě dávat pauzy. Krátké chvilky během práce, kdy od toho odejdu. A někdy i celé dny, kdy AI nepoužívám vůbec a nechám vlastní hlavu zase chvíli dýchat.

Další silná emoce byla podezřívavost. Přistihl jsem se, že když nástroj dělá chyby nebo mě posílá v kruhu, napadne mě: nedělá to schválně, abych spotřeboval víc času, víc kreditů, víc peněz? Neříkám, že to tak je. Říkám, že takový pocit se mi objevil. A bylo pro mě důležité si ho přiznat, ale nenechat se jím úplně ovládnout.

Začal jsem proto víc sledovat, kdy mi AI skutečně pomáhá a kdy jen vytváří iluzi práce. Kdy mě posouvá a kdy mě drží v nekonečném ladění. Kdy je lepší pokračovat a kdy je lepší říct: dost, teď rozhodnu já. Tohle je podle mě jedna z nejdůležitějších dovedností. Nejen umět AI používat, ale umět ji zastavit.

A taky jsem pochopil, že potřebuji hledat svůj fit. Mám komplexní způsob přemýšlení. Často vidím mnoho vrstev, souvislostí a variant najednou. Potřebuji nástroj, který to unese, nebo alespoň nástroj, se kterým se dokážu domluvit tak, aby mě nezjednodušoval víc, než je užitečné. To je proces. Někdy zábavný, někdy únavný, ale rozhodně důležitý.

5) Co dál

Po pěti měsících nemám pocit, že jsem došel do cíle. Spíš mám pocit, že jsem konečně vstoupil na cestu. Už se AI tolik nebojím. Zároveň ji nechci nekriticky uctívat. Beru ji jako silný nástroj, který umí zrychlit tvorbu, otevřít nové možnosti a přinést nečekané výsledky. Ale jen tehdy, když u toho zůstanu přítomný já.

Proto se těším na první kohorty. Ne proto, že bych čekal jeden univerzální návod. Spíš proto, že věřím ve sdílenou zkušenost. Chci vidět, jak s AI pracují ostatní. Jaké používají otázky, kde narážejí, co jim funguje, co vzdali, co objevili. Chci se inspirovat a zároveň sdílet vlastní slepé uličky, protože právě ty často urychlí učení nejvíc.

Od kohorty si slibuji, že budu lepší a rychlejší. Ale nejen technicky. Chci být lepší v rozhodování, kdy AI použít a kdy ne. Chci si zpřesnit vlastní způsob práce. Chci tvořit víc věcí, které opravdu dokončím. A chci u toho zůstat člověkem, který má radost, hranice i vlastní úsudek.

Jestli jste na začátku, možná bych vám řekl jediné: nemusíte tomu propadnout celé najednou. Nemusíte se tvářit, že je všechno jasné. Stačí začít malým krokem, sledovat vlastní zkušenost a nenechat se odradit první frustrací. A pokud můžete, nechoďte do toho sami. V kohortě může být právě ta energie, která z experimentování udělá skutečný posun.